4. Díl- Sebepoškozování aneb jak chutná vítězství
4. 5. 2008
Šimon: „A do prdele…“
´Sebepoškozování?´
Já: „NE!!! On vůbec neřekl sebepoškozování! Vždyť to ani nedořekl! Bůh ví, co měl na mysli!!!“
´Jess, tohle neni sranda!´
Já: „Já vim, ale ještě mi řekněte, že se sebepoškozuju a já s tim začnu!“
´Takhle jsem to nemyslela…´
Já: „Hmmm…“
Šimon: „Hele, sorry, Jess. Vždyť jsem nic neřekl…“
Já: „Ale skoro jo!!!“
´Jess, neměli bysme něco vědět?´
Já: „No vy určitě!!!“ CHA! NOVINÁŘI!!!!
´Aha, koukám, že už nemáš náladu na pokračování v tomhle rozhovoru…´
Já: „NE, TO NEMÁM!“
´Fajn, tak já půjdu. Dík moc…´
Šimon: „My taky…“
´Mějte se. A Jess?“
Já: „No?!“
´Mám tě pozdravovat od US 5!´
Já: „Co prosim?!“
´No mám tě pozdravovat od US 5!´
Já: „Jo, dík…“
Šimon: „Jess, jsi v pohodě?“
Já: „NE! Dík za rozhovor!“ A už sakra vypadni!!!! Vstala jsem a odešla do koupelny. Sorry, Šimone, ale musim to udělat… Řízla jsem se… Vim, že jsem Šimona zklamala. Doufal a věřil, že to zvládnu a dokážu žít bez sebepoškozování. Ale nejde to, promiň…
„Jess, co to sakra děláš?“ ozvalo se za mnou.
„Ježiši, Šimone, co TY tady děláš?“
„Ty… Ty máš ruku od krve!“ všiml si.
„No a co?“
„Něco jsi mi přece slíbila!!!!“
„Jo, jenže ty to nechápeš!“
„A co bych měl jako pochopit?!“
„To jak se asi cítim, ne?“
„Ale já vim, jak se cítíš, ale nevim, jak jinak bych ti mohl pomoct, než tě přihlásit do léčebny… Slíbila jsi mi, že si s sebou nevezmeš žádnou žiletku, ani nic tomu příbuznýho! A jak vidim, tak si mě neposlechla!“
„Jenže to nejde! Prostě nejde přestat ze dne na den! Mohla bych teď bejt chvíli sama?“
„Ne, to teda nemohla, protože vim, co by si dělala!“
„Hele, tobě může bejt vlastně úplně jedno, co já dělam!“ vyběhla jsem z pokoje na chodbu.
„Já myslel, že jsme nejlepší kámoši, Jess! Ale jak tak koukám, ty si myslíš pravej opak!“
„To není pravda! Ty mě vůbec nechápeš! TO je ten problém! Víš?“ otočila jsem se a chtěla běžet pryč. Už jsem ho měla po krk! Najednou jsem do někoho vrazila. Byl to Bill z TH. Na toho jsem měla zrovna tak náladu. Koukal, jako by v životě neviděl dva lidi se hádat!
„Nečum!“ štěkla jsem na něj.
„Sorry,“ zasyčel a přivřel oči. WOW! Ani jsem si nevšimla, že jsem automaticky přepnula na němčinu. Jsem to holka šikovná =o) Byl strašně vysokej. Koukala jsem na něj a musela jsem mít zakloněnou hlavu, abych mu pořádně viděla do obličeje. Ale on byl větší…
„Ještě něco?“ zeptala jsem se, páč mi nemínil uhnout z cesty.
„No, já myslel, že jsme kámoši!“ Proč si každej myslí, že s každym musim bejt okamžitě kámoška? NO TĚ NOHO…
„Tak to si myslel špatně! Vždyť já tě vůbec neznam, teda až na to, že jsi v každym časopise…“
„Ale mohli bysme se poznat trochu blíž, ne?“ PROSIM??!!!??
„Možná… Někdy jindy…“ POCHYBUJU!!!!
„Hele, teče ti krev z ruky!“ všiml si.
„No jo, to je v poho…“ ujistila jsem ho.
„Tak to bych neřekl,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Stál tam Gustav. Tak krásnej. Tak sexy. A tak namakanej.
„Co ty o tom můžeš vědět?“ zeptala jsem se ho.
„Náhodou o tom vim dost!“ usmál se.
„Aha! Tak se mějte!“ chystala jsem se odejít.
„Takže Jess, pokecáme někdy?“ ozval se Bill. NASER SI!!!
„Jo, třeba…“
„Tak až budeš ready a v poho, tak mi zavolej, jo?“ strčil mi do ruky lísteček s jeho číslem.
„Fajn,“ pochybuju, že ten lupen hnedka za rohem nevyhodim.
„Slibuješ, že mi zavoláš?“ On mi snad čte myšlenky!
„No, tak to ti slíbit nemůžu,“ přiznala jsem se, ať ví, na čem je.
„Aha, tak mi dej číslo radši ty! A bude to vyřešený!“ rozhodl.
„Jak pro koho…“ zašeptala jsem si sama pro sebe a nadiktovala mu číslo.
„Dík!!!“ vykřiknul.
„HEY! Musíš tak křičet?“ upozornila jsem ho.
„Promiň, (žádný sorry?)“ omluvil se za Billa Gustav. „Hele, mohl bych si potom to číslo opsat a třeba ti taky zavolat?“ zeptal se s výrazem plaché laně, jak to dělá Richie =) Yeah! Úplně jsem cítila, jak se červenám.
„Jasně!“ To bylo všechno, co jsem ze sebe dostala.
„Takže půjdeme?“ objevil se vedle nás Šimon a připlácl mi na ruku mokrej ručník.
„JAU! Co to proboha děláš?“ vykvikla jsem.
„Mno, já tady po tobě nemínim vytírat!“
Teprve potom jsem si uvědomila, že místo toho, abych si na ruku přilepila další náplast, kecam tady s TH, který vlastně nesnášim. Samozřejmě až na Gustava. Ale i ten Bill je docela milej. Takže jsem se do toho zase pěkně zamotala, jak už je mym dobrym zvykem… Proč si pro číslo nepřijde třeba Richie? Kdyby věděl, jak moc mi chybí…
Druhý den
Stojím vedle moderátorky a zářivě se usmívam. Právě ohlásila náš příchod a my jsme přiběhli do studia. Seděl tam i Bill. I Tom. A Georg taky. A dokonce i Gustav. Kristova noho! Celou dobu jsem doufala, že nepřijdou…
´Jess, ještě pořád si myslíš o Tokio Hotel, že jsou to nafoukaní kreténi?´
Já: „Prosim?“
´Tak jsi se o nich vyjádřila v jednom rozhovoru.´
Já: „Mohli byste mi ten rozhovor ukázat?“ Jsem si jistá, že nic takovýho jsem o nich neřekla! Jenom že je prostě nemam moc ráda.
´No, to nemohli, ale to je jedno. Takže co si o nich vlastně myslíš?´
Já: „UF! No tak dřív jsem si myslela, že jsou to jenom takový jako trošku- Bille, nenaštvi se- umělý rockeři, ale včera jsem se s Billem a Gustavem bavila na chodbě a muj názor na ně se pomalu mění. Vim, že jsem se v nich nejspíš spletla, budu se to snažit napravit, ale co bylo, to prostě bylo… Zpátky to nevezmu!“ usmála jsem se.
...
´Sebepoškozování?´
Já: „NE!!! On vůbec neřekl sebepoškozování! Vždyť to ani nedořekl! Bůh ví, co měl na mysli!!!“
´Jess, tohle neni sranda!´
Já: „Já vim, ale ještě mi řekněte, že se sebepoškozuju a já s tim začnu!“
´Takhle jsem to nemyslela…´
Já: „Hmmm…“
Šimon: „Hele, sorry, Jess. Vždyť jsem nic neřekl…“
Já: „Ale skoro jo!!!“
´Jess, neměli bysme něco vědět?´
Já: „No vy určitě!!!“ CHA! NOVINÁŘI!!!!
´Aha, koukám, že už nemáš náladu na pokračování v tomhle rozhovoru…´
Já: „NE, TO NEMÁM!“
´Fajn, tak já půjdu. Dík moc…´
Šimon: „My taky…“
´Mějte se. A Jess?“
Já: „No?!“
´Mám tě pozdravovat od US 5!´
Já: „Co prosim?!“
´No mám tě pozdravovat od US 5!´
Já: „Jo, dík…“
Šimon: „Jess, jsi v pohodě?“
Já: „NE! Dík za rozhovor!“ A už sakra vypadni!!!! Vstala jsem a odešla do koupelny. Sorry, Šimone, ale musim to udělat… Řízla jsem se… Vim, že jsem Šimona zklamala. Doufal a věřil, že to zvládnu a dokážu žít bez sebepoškozování. Ale nejde to, promiň…
„Jess, co to sakra děláš?“ ozvalo se za mnou.
„Ježiši, Šimone, co TY tady děláš?“
„Ty… Ty máš ruku od krve!“ všiml si.
„No a co?“
„Něco jsi mi přece slíbila!!!!“
„Jo, jenže ty to nechápeš!“
„A co bych měl jako pochopit?!“
„To jak se asi cítim, ne?“
„Ale já vim, jak se cítíš, ale nevim, jak jinak bych ti mohl pomoct, než tě přihlásit do léčebny… Slíbila jsi mi, že si s sebou nevezmeš žádnou žiletku, ani nic tomu příbuznýho! A jak vidim, tak si mě neposlechla!“
„Jenže to nejde! Prostě nejde přestat ze dne na den! Mohla bych teď bejt chvíli sama?“
„Ne, to teda nemohla, protože vim, co by si dělala!“
„Hele, tobě může bejt vlastně úplně jedno, co já dělam!“ vyběhla jsem z pokoje na chodbu.
„Já myslel, že jsme nejlepší kámoši, Jess! Ale jak tak koukám, ty si myslíš pravej opak!“
„To není pravda! Ty mě vůbec nechápeš! TO je ten problém! Víš?“ otočila jsem se a chtěla běžet pryč. Už jsem ho měla po krk! Najednou jsem do někoho vrazila. Byl to Bill z TH. Na toho jsem měla zrovna tak náladu. Koukal, jako by v životě neviděl dva lidi se hádat!
„Nečum!“ štěkla jsem na něj.
„Sorry,“ zasyčel a přivřel oči. WOW! Ani jsem si nevšimla, že jsem automaticky přepnula na němčinu. Jsem to holka šikovná =o) Byl strašně vysokej. Koukala jsem na něj a musela jsem mít zakloněnou hlavu, abych mu pořádně viděla do obličeje. Ale on byl větší…
„Ještě něco?“ zeptala jsem se, páč mi nemínil uhnout z cesty.
„No, já myslel, že jsme kámoši!“ Proč si každej myslí, že s každym musim bejt okamžitě kámoška? NO TĚ NOHO…
„Tak to si myslel špatně! Vždyť já tě vůbec neznam, teda až na to, že jsi v každym časopise…“
„Ale mohli bysme se poznat trochu blíž, ne?“ PROSIM??!!!??
„Možná… Někdy jindy…“ POCHYBUJU!!!!
„Hele, teče ti krev z ruky!“ všiml si.
„No jo, to je v poho…“ ujistila jsem ho.
„Tak to bych neřekl,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Stál tam Gustav. Tak krásnej. Tak sexy. A tak namakanej.
„Co ty o tom můžeš vědět?“ zeptala jsem se ho.
„Náhodou o tom vim dost!“ usmál se.
„Aha! Tak se mějte!“ chystala jsem se odejít.
„Takže Jess, pokecáme někdy?“ ozval se Bill. NASER SI!!!
„Jo, třeba…“
„Tak až budeš ready a v poho, tak mi zavolej, jo?“ strčil mi do ruky lísteček s jeho číslem.
„Fajn,“ pochybuju, že ten lupen hnedka za rohem nevyhodim.
„Slibuješ, že mi zavoláš?“ On mi snad čte myšlenky!
„No, tak to ti slíbit nemůžu,“ přiznala jsem se, ať ví, na čem je.
„Aha, tak mi dej číslo radši ty! A bude to vyřešený!“ rozhodl.
„Jak pro koho…“ zašeptala jsem si sama pro sebe a nadiktovala mu číslo.
„Dík!!!“ vykřiknul.
„HEY! Musíš tak křičet?“ upozornila jsem ho.
„Promiň, (žádný sorry?)“ omluvil se za Billa Gustav. „Hele, mohl bych si potom to číslo opsat a třeba ti taky zavolat?“ zeptal se s výrazem plaché laně, jak to dělá Richie =) Yeah! Úplně jsem cítila, jak se červenám.
„Jasně!“ To bylo všechno, co jsem ze sebe dostala.
„Takže půjdeme?“ objevil se vedle nás Šimon a připlácl mi na ruku mokrej ručník.
„JAU! Co to proboha děláš?“ vykvikla jsem.
„Mno, já tady po tobě nemínim vytírat!“
Teprve potom jsem si uvědomila, že místo toho, abych si na ruku přilepila další náplast, kecam tady s TH, který vlastně nesnášim. Samozřejmě až na Gustava. Ale i ten Bill je docela milej. Takže jsem se do toho zase pěkně zamotala, jak už je mym dobrym zvykem… Proč si pro číslo nepřijde třeba Richie? Kdyby věděl, jak moc mi chybí…
Druhý den
Stojím vedle moderátorky a zářivě se usmívam. Právě ohlásila náš příchod a my jsme přiběhli do studia. Seděl tam i Bill. I Tom. A Georg taky. A dokonce i Gustav. Kristova noho! Celou dobu jsem doufala, že nepřijdou…
´Jess, ještě pořád si myslíš o Tokio Hotel, že jsou to nafoukaní kreténi?´
Já: „Prosim?“
´Tak jsi se o nich vyjádřila v jednom rozhovoru.´
Já: „Mohli byste mi ten rozhovor ukázat?“ Jsem si jistá, že nic takovýho jsem o nich neřekla! Jenom že je prostě nemam moc ráda.
´No, to nemohli, ale to je jedno. Takže co si o nich vlastně myslíš?´
Já: „UF! No tak dřív jsem si myslela, že jsou to jenom takový jako trošku- Bille, nenaštvi se- umělý rockeři, ale včera jsem se s Billem a Gustavem bavila na chodbě a muj názor na ně se pomalu mění. Vim, že jsem se v nich nejspíš spletla, budu se to snažit napravit, ale co bylo, to prostě bylo… Zpátky to nevezmu!“ usmála jsem se.
...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář